"Na hraně hranice" ve Zbrojovce: pokus o interaktivní divadlo a novomediální instalaci

Autor článku: Michaela Kašpárková

Zažili jste už někdy výpravu do černých hlubin opuštěné továrny? Tápali jste ve tmě jen nepatrně tušíc osobu před vámi, abyste byli vzápětí oslněni prudkým světlem či ohlušujícími podivnými zvuky? Zahráli jste si už někdy fotbal s obřím čtyřnožcem? Že ne? Tak si o tom alespoň přečtěte.

Ve čtvrtek 18.11.2010 se v budově č. 7 brněnského továrního komplexu Zbrojovka uskutečnil site specific projekt s názvem „Na hraně hranice“ s podtitulem „interaktivní divadelní hra na principech adventury a týmové hry“. V programu k tomuto počinu se můžeme dočíst, že se jedná o „instalace brněnských umělců tvořících v intencích pojmu genia loci.“^[1] Velmi zjednodušeně řečeno, „termínem site specific se označují umělecké projekty vytvořené pro konkrétní prostor a čas“^[2] (site = místo, lokalita; specific = specifický, charakteristický). Projekt je společným dílem umělců využívajících v současnosti prostory Zbrojovky ke svým aktivitám, ať už kvůli jedinečnosti místa, tak kvůli nemožnosti sehnat jiný vlastní prostor, jak je tomu u bývalého Divadla 7 a půl (dnes Zbrojovkapůl), které se na akci rovněž podílelo a které „spravuje a opravuje prostory v brněnské Zbrojovce, poskytuje prostor nezávislým umělcům, studentům a organizacím a pokračuje ve vlastní divadelní činnosti“^[3].

Navštivte nepřístupná místa (ne)dávné minulosti

Během necelé hodiny a půl jsme tak měli možnost nahlédnout do různých zákoutí budovy číslo 7 na Lazaretní ulici v Brně. Průvodcem nám nebyl pouze Ondřej Kokorský (herec divadla Husa na provázku), který svérázným a osobitým, i když později už trochu monotónním a nevýrazným způsobem komentoval dění okolo, ale také spousta divadelních postav v roztodivných kostýmech, ploužících se po místnostech a vinoucích se po zdech v jakémsi interním pohroužení do sebe sama. Prohlídka areálu byla rozdělena celkem do tří vzájemně od sebe identifikovatelných celků – sklepení, 1. patro a přízemí. Ve sklepení jsme byli takřka neustále obklopeni černočernou tmou, jen občas prosvětlenou instalacemi „vykuchaných“ monitorů se žárovkami. Potkali jsme také místního ducha ženy, který tu neustále bloudí a alespoň na chvíli upadne do milosrdného spánku, dostane-li se do kontaktu s lidským teplem. Musím říct, že asi nejnudnější byla prohlídka prvního patra, kde kromě krátké scénky rozhovoru psychicky narušeného komunistického předáka s jemu podřízeným soudruhem se tu nic moc zajímavého nedělo.

Spíše směsice vizuálních a sluchových efektů než divadlo

Poslední část byla nejnáročnější a nejpůsobivější. Spousta UV ramp, reflektorů a projektorů vytvářela z velké haly arénu rozdělenou na několik zón. Hned při vstupu jsme se proplétali změtí zelených provázků natažených napříč prostorem a připomínajících laserové paprsky. Vzápětí jsme se setkali s podivným tvorem, což byl jeden z účinkujících na chůdách na rukou i nohou, který tak ztvárňoval  podivného tvora připomínajícího obřího chrobáka. Poté, co jsme ho rozzuřili vstřelením gólu do jeho brány, na nás začal mířit červeným laserem a my jsme tedy raději pokročili dál. Tam nám průvodce rozdal kartičky s obrázky na hru Bingo, načež nám je opět vzal, když nikdo nevyhrál. Stejné obrázky připomínající minulost Zbrojovky (automobily, psací stroje, zbraně, nábojnice atd.) byly zároveň promítány na zeď. Téměř ke konci jsme sestoupili do bývalých dělnických šaten, kde byla velmi trefně promítána sekvence svlékajícího se a opět se oblékajícího muže. Nejvíce tu ale zapůsobilo prostředí se starými plechovými skříňkami na oděvy, zrezavělými sprchami, korytem na umývání rukou či holení a řádkou vyrovnaných bot na podlaze.  

Efekty pěkné, ale smysl nějak uniká

Celkové vyznění  projektu je rozpačité. Určitě se objevila spousta zajímavých nápadů, bohužel nedotažených do konce. Název a podtitul jsou zavádějící, interaktivita ve vztahu k divákům citelně chyběla. Tématem projektu mělo být hledání hranice mezi „...realitou a fikcí, mezi objektivním a subjektivním vnímáním, mezi minulostí a budoucností“^[4]. Autoři toto téma nijak nedemonstrovali, spíše ho jemně podsouvali, otázkou ale je, jak moc se jim to povedlo. Největší chybou, která s nalezením tématu a smyslu celé akce úzce souvisí, byl dle mého názoru fakt, že jednotlivé instalace a performance nespěly k pointě, přecházely z jedné do druhé bez jakéhokoli ukončení či vyvrcholení. A úplně stejný byl konec. Najednou nás průvodce zavedl do baru, kde bylo naše ztemnělé naladění přerušeno plným světlem a civilním rozhovorem ostatních. Celkové uvědomění tedy mohlo přijít až někde v teple domova, přišlo-li ovšem vůbec. Pokud bych měla hodnotit to, že jsem poprvé v životě zažila skutečnou site specific akci plnou novomediálních instalací a že jsem měla příležitost projít si ošuntělé prostředí jedné z nejslavnějších výrobních továren ČR, pak bych byla vcelku spokojená. To, že jsem od akce očekávala větší zapojení divadelnosti ale celkový dojem hodně sráží a výsledkem je tedy zklamání, že autoři více nevyužili možností, které prostor i téma nabízely.